- 28.8.2023
Než stanete před plným náměstím a vyřknete ono: "Tak přísaháme!" čeká Vás dlouhá cesta zakončená komplexním výcvikem. A právě o něm bude závěrečná část mého vyprávění. Pokud jste náhodou minuli první dva díly, najdete je na následujících odkazech: 1. část, 2. část. Vřele doporučuji.
To, že mě na konci výcviku “komplexák” čeká, jsem věděla a bála jsem se ho. Když už jsem ale došla “téměř do konce”, rozhodně jsem nebyla připravena to těsně před cílem vzdát. Poslední víkend před přísahou, poslední dva dny výcviku. Během nich jsme jen zúročili všechno to, co jsme se v rámci KZP naučili. “To zvládnu,” říkala jsem si. Den před komplexním výcvikem jsem si pečlivě připravovala velkou polní a veškerý materiál včetně spacáku, protože nás čekala jedna noc “venku”. Při prvním pokusu nasadit si velkou polní na záda jsem byla velmi nemile překvapena. Těch dvacet kilo bylo v poměru k mým 45 kg opravdu hodně. Před samotným komplexákem jsme měli za úkol vytvořit v četě tři družstva, ve kterých budeme fungovat. Rozdělili jsme se tak, aby ženy byly rovnoměrně rozřazené a každá z nás měla při ruce chlapa, který jí bude, v případě nutnosti, připraven pomoct.
Bušení na dveře a řev instruktorů, tak vypadal budíček ve 3:15. Bleskově jsem si oblékala maskáče, nazula kanady, sčesala vlasy do drdolu, vyčistila si zuby a s velkou polní, připravená na odchod, jsem se řadila na chodbě. Tak krásně a pečlivě jsem si včera velkou polní naskládala, abych z ní teď musela všechno vyndat. Instruktoři kontrolovali, zda si s sebou neneseme léky, energy drinky či jakékoli jídlo. Vše bylo v rámci komplexního výcviku zakázané. Cílem komplexáku bylo nás nejen fyzicky, ale i psychicky vyčerpat a vyhladovět.
Kolem 4:15 už jsem v čele své čety pochodovala z kasáren na první stanoviště, kde se plnil jednoznačný úkol – maskování jednotlivce. Následoval přesun podle mapy a stanovených souřadnic na další stanoviště. Naštěstí naši topografové byli profíci a přesně věděli, kudy máme vyrazit. Terén byl náročný – do kopce, z kopce, lesem, po silnici. K tomu jako bonus ta velká polní na zádech. Šlo se opravdu velmi těžce. Během přesunu se ozvalo zranění jedné vojínky, takže se rychle rozložila nosítka a pokračovalo se dál. Asi po dvou hodinách chůze jsme se dostali na místo, kde jsme nafasovali munici a připravovali se bránit náš perimetr. Nejprve jsme z nesené výbavy využili lopatku. Přišlo totiž na řadu vykopání svého okopu, za který jsem, jak už jsem zmínila dříve, byla poprvé pochválena, neboť konečně splňoval učebnicové parametry. Během prokazování dovednosti “voják v obraně” nám instruktoři simulovali různé situace, a to jak bez styku s nepřítelem, tak také ve styku s ním, abychom si užili cvičnou munici. Pro oživení pro nás připravili ještě chemický útok, takže jsme si vyzkoušeli, jaké to je mířit a střílet v plynových maskách. Jelikož se celé četě povedlo území ubránit, mohli jsme přejít k útoku. Protože se ale před útokem odhazuje veškerá “zbytečná” výbava, čekaly na nás Tatry. Do nich jsme mohli naložit velké polní a chemické soupravy, abychom se mohli soustředit pouze na útok. Naše výbava na nás pak měla čekat v cílovém stanovišti, kde jsme nocovali.
Celá tahle laskavost a “odlehčení” měly však svůj “háček”. Velmi nemilé bylo překvapení, když jsme po celém dni, kolem sedmé večer, dorazili vyčerpaní a hladoví do cílového stanoviště a věci nikde. Bylo nám oznámeno, že Tatra měla “technické problémy” a musela vyložit naši výbavu v lese. Dostali jsme pouze souřadnice, kde máme věci hledat. Podmínkou však bylo: “Budete se přesouvat skrytě!” Ze všech tří čet jsme se zvládli vrátit jako první. Následovalo prokázání dovedností postavit si přístřešek a rozdělat oheň. Naštěstí jsem obě tyto dovednosti měla vyzkoušené z předchozích nácviků a dobře jsem si pamatovala snad všechny fígle, “jak na to”. Během chvilky jsme tak hlásili, že máme hotovo a máme hlad. Po desáté večerní jsme se konečně dostali k jídlu a u praskajícího ohně jsme si společně vychutnávali večeři: klobásy na ohni, rohlíky, chleba a kus čokolády. Následně jsme se znavení uchýlili ke spánku, během kterého jsem nespočetněkrát kontrolovala přítomnost své pušky.
Ráno, ještě před svítáním, jsme už stáli na nástupu a vyráželi směrem na střelnici. Tam byla přichystaná snídaně, kterou jsme rozhodně nečekali, o to větším pro nás byla překvapením. Na závěr proběhla při cestě do kasáren zábavná soutěž, která to celé nakonec odlehčila. Týmy sbíraly body nejen za prokazování jednotlivých dovedností, ale i za rychlost přesunu do kasáren. Nechci se vytahovat, ale náš tým se umístil na úžasném druhém místě, tuším z celkových devíti. Po komplexáku se ještě konala přísaha, po které mě už jen zaplavila nekončící radost z toho, že jsem celý výcvik zvládla.
Pokud jste dočetli až sem a máte dojem, že byste podle mého vyprávění kurz základní přípravy nedali, tak Vás chci uklidnit a motivovat se slovy - “NEBOJTE, URČITĚ DALI!” Každý, kdo se rozhodne pro dráhu vojáka z povolání a opravdu se chce stát součástí Armády České republiky, to zvládne. Cílem výcviku je osvojit si základní návyky vojáka, vytvořit v sobě sebekázeň, disciplínu, umět se odrazit od pomyslného dna, dokázat vystoupit z komfortní zóny. Jedině tak se přesvědčíte, že Vaše rozhodnutí vstoupit do Armády ČR bylo správné. Když tohle všechno absolvujete, budete se při vyřčení přísahy cítit hrdí a vnímat službu vojáka úplně jinak než doposud. Tak přísaháme!
A co Vy? Přidáte se k nám?
Předchozí
Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 2. část
Následující
AKIS součástí Mistrovství Evropy v autokrosu
Fotogalerie
