- 23.8.2023
“Už jste nám také celá zezelenala …,” těmito slovy mě přivítali staronoví kolegové na Agentuře KIS poté, co jsem dokončila 6týdenní kurz základní přípravy na Velitelství výcviku-Vojenské akademie ve Vyškově a do zaměstnání se vrátila již v zelených maskáčích a kanadách. Jaký nezvyk pro někoho, kdo chodil do práce v lodičkách a šatech. A jak celý proces přeměny civilního občana na vojáka z povolání probíhal? V následujících dílech Vám zprostředkuji nejaktuálnější nahlédnutí pod pokličku celému kurzu základní přípravy mýma očima.
Proč jsem se rozhodla vstoupit do armády, asi nikoho nepřekvapí. Zkrátka a jednoduše jsem ve vojenském prostředí strávila téměř 3 roky života a odbornost, které se věnuji, mě naplňuje. Vidím v ní budoucnost, je nesmírně důležitá pro zajištění chodu Armády ČR a rezortu MO a především, chtěla jsem se posunout dál. Má největší obava byla, jak veřejnost a kolegové přijmou mé rozhodnutí stát se vojákem z povolání. Nicméně celé oddělení mi drželo palce a podporovalo mě na té dlouhé cestě, která byla rozhodně velmi trnitá.
Před samotným kurzem základní přípravy jsem samozřejmě musela absolvovat pohovor na rekrutačním pracovišti v Praze-Dejvicích, s následným vysláním na zdravotnické vyšetření včetně psychotestů v Ústřední vojenské nemocnici. Po udělení zdravotní způsobilosti „schopen/schopna“ mi byl stanoven termín pro fyzické testy. Přiznávám, že jsem se na ně připravovala přes půl roku a nervozita se s blížícím se termínem zvyšovala, ale po jejich úspěšném absolvování jsem vyhodnotila, že to byl zbytečný stres a platí pořekadlo: “Kdo je připraven, není překvapen.” Následoval už jen pohovor a papírování na Agentuře personalistiky, kde vše proběhlo velmi hladce, a byl mi určen termín nástupu do kurzu základní přípravy k 2. květnu 2023. Poslední týden v dubnu jsem kolegům a kolegyním horlivě předávala všechny informace a slibovala, že pokud bude potřeba, budu svému pracovnímu týmu plně k dispozici i z Vyškova. Pravda však byla taková, že telefon jsem do ruky mezi 5. a 22. hodinou vzala opravdu jen zřídka.
V den nástupu jsem vstávala ve 3:15, abych dobalila svůj cestovní kufr a byla ve Vyškově včas. Pochopitelně jsem v průběhu výcviku zjišťovala, že půlku věcí vůbec nevyužiji, zato pestřejší lékárnička mi chybí. V půl osmé jsem už nervózně přešlapovala před branami Vyškovské akademie společně s dalšími rekruty. Do kurzu nastoupilo něco málo přes 200 vojínů a vojínek. Instruktoři si nás rozdělili podle abecedy a vzhledem k počtu nových rekrutů vytvořili 2 roty, vždy po 3 četách. Naše četa měla velmi přísné instruktory, kteří byli ale maximální profesionálové s letitými zkušenostmi i ze zahraničních misí, a rozhodně nám nedali ani jeden metr zadarmo. Charakteristickými motty naší čety se stala oblíbená slova našeho velitele: “Váš diskomfort je Váš komfort” anebo “Kdo vynechá přípravu, připravuje se na selhání.” Pro mě byl celý výcvik obrovským vystoupením z komfortní zóny a nejednou jsem si představovala, že jsem v teplé suché kanceláři namísto louky, lesa, bahna, v dešti, větru a trávení celého dopoledne aktivitou: “Plížením, plazením vpřed!” S odstupem času však musím vyhodnotit, že projít zkouškou ohněm pod tímto velením je vlastně čest, a přesně o tomto “drilu” kurz základní přípravy je. Sáhnout si až na úplné dno, znovu vstát, dojít do cíle, a hlavně to nevzdat.
Po rozřazení do jednotlivých čet jsme se ubytovali na tzv. “íčkách”, opět podle abecedy po čtyřech lidech, jen náš dámský pokoj byl po třech. Během prvních dnů jsme absolvovali vstupní lékařské vyšetření, fyzické přezkoušení a strávili desítky hodin na učebnách, kde do nás hustili teoretickou přípravu ke zvládnutí 22 dovedností, které jsou podmínkou dokončení kurzu základní přípravy. Postupně probíhalo také vyzbrojení a vystrojení doprovázené rozsáhlou a zdlouhavou administrativou. Výběr velikostí při vystrojení byl v mém případě velmi jednoduchý – to nejmenší, co máte.
Třetí den jsme nafasovali zbraně – útočné pušky CZ 805 Bren A1, za které jsme byli po celou dobu výcviku v režimu 24/7 plně odpovědní. Nepřicházelo v úvahu je někde odložit a ponechat bez dozoru. Já jsem svou zbraň ukládala každý večer pod postel a počítala modřiny, které se postupně objevovaly snad úplně všude. K již zmíněným dvěma pravidlům přibylo další: “Zbraň si nese každý sám”, takže i při návštěvě toalety byla naše tří a půl kilová “kámoška” s námi. Nebo třeba během nocování pod provizorními přístřešky v lese jsem si při spánku položila svou útočnou pušku na hrudník a pevně ji svírala v náruči, aby nedošlo k jejímu zcizení a abych ji měla stoprocentně pod kontrolou. Nebudu lhát, po návratu z výcviku jsem Brena pár dní neustále hledala.
Kromě teorie jsme na počátku kurzu pilovali také pořadovou přípravu, která byla den ode dne intenzivnější, a důraz byl kladen na perfektní bezchybné provedení. Při každém přesunu z ubytovny k jídelně či učebně jsme trénovali povely: „POZOR! POHOV! Vpravo VBOK! Vlevo VBOK! Čelem VZAD!“, abychom na ně jako vojáci byli schopni reagovat jednotně a přesně. Stejně tak tomu bylo s pohyby vojáka se zbraní, které jsme nacvičovali s ostatními vojíny a vojínkami i po večerech v době osobního volna. Teoretická příprava se vždy prolínala s praktickými ukázkami ze strany instruktorů. Následně jsme pokračovali praxí včetně přezkušování tak, abychom danou dovednost ovládali v jakýchkoliv podmínkách. Někdy teorie probíhala ve venkovních prostorech mimo kasárny, a to ve výcvikovém prostoru Březina. To pro nás znamenalo jediné – malá polní na záda, zbraň do ruky, případně i chemická souprava, nastoupení do pochodového tvaru a přes severní bránu do kopce až na vybrané cvičiště TPC.
V rámci teoretické i praktické přípravy jsme se učili základy zdravotní přípravy, abychom dokázali vyhodnotit bezpečnostní situaci na bojišti a byli schopni samostatně poskytnout první pomoc, provést zástavu masivního tepenného krvácení pomocí škrtidla, zvládnout transport raněného nebo si umět vyrobit improvizovaná nosítka. Na topografii jsme si jako četa dávali velmi záležet, protože bezchybný přesun podle mapy, buzoly a souřadnic z bodu A do bodu B byl prvním krokem k cíli neztratit se, zbytečně se nevysilovat a nezatěžovat nohy kilometry navíc. Spojovací příprava pak zahrnovala dovednost ovládání hlasem pomocí vysílaček.
Chemická příprava, označovaná jako „OPZHN“, patřila celkově k velmi neoblíbené aktivitě. Pro vojáky znamenala reagovat na varovný signál 222, připravit si chemickou soupravu do pohotovostní polohy a na povel „PLYN!“ zatajit dech a se zavřenýma očima si co nejrychleji nasadit ochrannou masku OM-90. Pokud byl vydán povel „PLYN – POSTŘIK“, pokračovat nasazením ochranné pláštěnky JP-75. Osobně mi chemická příprava nevadila. Znala jsem ji již z Agentury KIS, kde jsme ji jako občanští zaměstnanci minimálně jednou ročně absolvovali. Ovšem cvičení v zadýmovaných prostorech a zdolávání hořících překážek byl už trochu jiný level, kterým se prokazovala odvaha.
Ženijní přípravu mám spojenou s jedním z našich prvních přesunů mimo kasárny, se svými prvními puchýři, lopatkou a okopem pro ležícího střelce, čímž jsme si začínali osvojovat i taktickou přípravu, a to konkrétně pro vojáka v obraně. Velitel se mě při kopání okopu ptal: “Vojínko, Vy okopáváte zahrádku, ne? Máte ráda zahradničení?” Kopání okopu rozhodně nepatřilo mezi mé oblíbené činnosti, a to jsme ho za celou dobu výcviku hloubili alespoň čtyřikrát. Nakonec jsem během komplexního výcviku za svůj okop dostala i pochvalu. Kromě vykopání vlastního okopu pro střelce z ruční zbraně, který poskytuje střelcům ochranu proti účinkům prostředků ničení nepřítele, jsme si vyzkoušeli i maskování jednotlivce, zejména obličeje, krku, uší a rukou. U maskování se instruktorům nepozdávaly mé blond vlasy smotané do drdolu a ptali se mě, zda ve svém okolí někde vidím slámu. Vyřešila jsem to tedy zeleným věncem na hlavu a bylo po problému.
Mezi další dovednosti vojáka patří zdolávání umělých překážek, a to znamenalo jediné – čekala nás Československá překážková dráha a NATO dráha. Ta je vybudována podle standardů NATO a je sestavena z dvaceti překážek – žebříky, irské lavice, příčné i podélné kladiny, dvoumetrové zdi, bazény, tunely – zkrátka přelez, podlez, přeskoč! Obě dráhy jsme museli zdolávat celkově dvakrát, a to v prvním týdnu a předposledním týdnu výcviku. Musím zhodnotit, že naše hranice odvahy se výcvikem rozhodně posunuly dál, než jsem čekala. S umělými překážkami si spojuji krvavá kolena, lokty i dlaně. Navždy budu vzpomínat na Československou dráhu pod velením našeho velitele roty, pana nadpraporčíka, který nás trápil přesunem mezi jednotlivými překážkami jeho oblíbenými “píďalkami”. Co znamená přesouvat se jako “píďalka”? Představte si plazící se batole – tak přesně tento pohyb.
A jak vypadal typický den na KZP? Nebo jak probíhala střelecká a taktická příprava? To vše a spoustu dalšího se dozvíte ve 2. a 3. části.
Předchozí
Následující
Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 2. část
Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 1. část
